PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Brazilskou SEPULTURU jsem naposledy naživo viděl v pražské velké sportovní hale v rámci jejich turné k megaúspěšné a zlomové fošně „Roots“. Dnes ji však namísto vyprodané arény pro 15000 lidí čeká koncertní set v maličkém (a očekávaně narvaném) klubu s kapacitou stěží 1000 míst. Propaguje se totiž čestné album „Roorback“ a s popularitou už to dávno není takové, jako ještě před několika lety.
Brazilci (tedy téměř), nastupují bez dlouhých cirátů, bez předkapel, přesně ve 20.00 hodin a obecenstvo jim od začátku do konce koncertu zobe spokojeně z dlaní. Po celých osmdesát minut produkce totiž registruji divoký les všemožných, vzduchem plachtících, končetin a další projevy davového šílenství. Je vidět, že dorazili především ti, kteří překousli odchod bývalého frontmana a do té doby persóny číslo jedna Maxe Cavalery a oblíbili si i jeho nástupce, černého dlouhána Derricka Greena. Ten se za mikrofonem presentoval jako obstojný řvoun (místy dokonce přebudil svým animálním rykem mikrofon tak, že se v jeho dávení utopilo i lomození zbytku osazenstva), ale prodat nosné refrény, tak jak to uměl právě charismatický Max, prostě nedokázal. Z pohledu pódiové show působí Derrick jistě a vitálně, ovšem jen do té doby, než ho rozvrh playlistu donutí sáhnout po kytaře. Pak už stojí spíš jako zařezaný sloup a očima stále kontroluje těch několik chabých akordů. Přesto, kdo viděl videa z úplně prvních koncertů této sestavy, jistě si povšiml drobného zlepšení.
Tím skutečným tahounem večera totiž byl kytarista Andreas Kisser. Vydatně vypomáhal se zpěvy (však také zlí jazykové tvrdí, že SEPULTURA spíše než zpěváka měla přijmout druhou kytaru), neustále v plném nasazení, precizní hra, zajímavá sóla (pro skupinu tak typická) a v závěru koneckonců i dvojnásobné vyvolávání spoluhráčů ze zákulisí zpět na jeviště za pomoci drsných kytarových riffů, to jen potvrzují. Paulo Jr. spolehlivě basoval s patřičnou pohybovou kreací, Igor Cavalera si odehrál to své, což jistě není málo, jen se mi jevil jaksi unaveným dojmem. Jestli to lze připsat na vrub únavnému turné, nebo tropickému ovzduší vydýchané Akropole, těžko soudit.
Teď konečně k samotnému provedení live-verzí skladeb SEPULTURY. Vše zřejmě odstartoval otvírák novinkového alba „Roorback“, i když si nejsem úplně jistý, protože jej pohltil velice špatný zvuk. Ten během večera dosáhl snesitelné úrovně, ale vzhledem k tomu, že soubor hrál po většinu času jen s jednou kytarou, očekával bych, že se zvukař s výsledkem popasuje mnohem lépe. Co naplat, příliš se nevycajchnoval. Dále hoši pochopitelně zařazovali skladby, které si jejich fanoušek přeje slyšet. Možná překvapivě hodně prostoru dostala deska „Arise“ (mrzí mě notně zkrácená verze „Desperate Cry“), ale došlo i na věci z „Chaos A.D.“ („Biotech Is Godzilla“, „Refuse/Resist“, „Territory“), „Against“ („Choke“), „Nation“ („Sepulnation“), ještě asi další tři novinky z „Roorback“, „Roots“ („Attitude“ a „Roots Bloody Roots“, která celý koncert uzavírala atd., atd. Co se mi však hrubě nelíbilo, byly kratičké vsuvky z děl METALLICY. To přece nemá SEPULTURA zapotřebí!
Resume tedy zní - Energický thrashcoreový nářez, který však měl své pihy na kráse a ne všechno chutnalo z dlaní SEPULTURY labužnicky. Příznivci však rozhodně museli odcházet spokojeni.
P.S. Co se týká merchandise, tak v předsálí žádný prodej trik, CD a dalších propriet nebyl. Vnitřkem sálu bohužel neposloužím, neb jsem vybojoval flek na balkóně a podobná místa se opouští jenom ze závažných důvodů typu ohrožení života či močového měchýře.
Foto pouze ilustrační i když z téhož turné.
Quadra (2020)
Machine Messiah (2017)
The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart (2013)
Kairos (2011)
A-Lex (2009)
Dante XXI (2006)
Roorback (2003)
Under A Pale Grey Sky (live) (2002)
Nation (2001)
Against (1998)
Roots (1996)
Chaos A.D. (1993)
Arise (1991)
Beneath The Remains (1989)
Schizophrenia (1987)
Morbid Visions (1986)
Bestial Devastation (1985)
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.